Tu-95 BEAR

Práce na novém mezikontinentálním strategickém bombardovacím letounu začaly počátkem 50.let krátce po zahájení sériové výroby bombardéru Tu 4 bull Základní ideou letounu bylo vytvoření těžkého bombardéru schopného napadat cíle v Americe a vzdálených částech Evropy. Tyto akce měly být prováděny ze stratosféry v letové výšce 10000 m a s přesností zásahu blížící se 15 metrům od cíle. Zatímco v SSSR vzniklo dle těchto specifikací několik návrhů turbínových letounů, OKB Tupolev raději vsadila na v dohledné době perspektivnější pohonný systém sestavený z výkonných turbovrtulových motorů s nimiž v té době experimentoval konstruktér N.A.Kuzněcov. Ten na základě požadavku OKB Tupolev zahájil práci na nové turbovrtulové pohonné jednotce označené typovým názvem NK-12 (původní označení TV-12) a která měla být uzpůsobena pro připojení protiběžné vrtule.
Současně s motorem začaly vznikat prototypy bombardéru označeného jako Projekt 95. Tento bombardér byl v mnoha ohledech revoluční a to například prvním použitím šípového křídla u vrtulového strategického bombardéru (při návrhu tohoto křídla spolupracovala OKB Tupolev s Centrálním výzkumným ústavem aerodynamiky a hydrodynamiky CAGI). První prototyp byl vyvíjen pro pohonné jednotky Kuzněcov NK-2 (TV-2) a NK-2F (TV-2F) a druhý pro nové vysokovýkonnové jednotky Kuzněcov NK-12 (TV-12).
Po oficiálním předložení projektu k posouzení velení letectva byla již probíhající stavba prototypů a konstrukce letounu dne 11.7.1951 oficiálně posvěcena. První prototyp označený 95/1 a vybavený motory NK-2F (TV-2F) byl zalétán 12.11.1952 a následně na něm začala série letových a zátěžových zkoušek majících za cíl zjistit mezní parametry konstrukce letounu. Tyto zkoušky hned na úvod prokázaly vysoké kvality nového bombardéru a v jejich průběhu byla většina původně vypočtených parametrů překonána. Zkoušky letounu byly bohužel přerušeny katastrofou 11.5.1953 kdy se letoun kvůli požáru motoru za letu zřítil a při dopadu zahynuli oba zkušební piloti (při zkouškách byly bombardéry obvykle obsluhovány pouze piloty a palubním mechanikem). Palubní mechanik s obrovským štěstím přežil když byl při rozlomení letounu vymrštěn z trupu letounu a z havárie vyvázl pouze se zlomenou nohou. Jeho svědectví pomohlo odhalit příčinu katastrofy (došlo k roztržení převodovky protiběžných vrtulí a její úlomky protrhly nádrže, které vzápětí vzplanuly) a na základě získaných informací došlo u druhého prototypu 52/2 ke zpevnění křídelní části letounu, překonstruování vrtulové převodovky a zavedení plnění prázdného prostoru nad palivem v nádržích inertním plynem.
Prototyp 52/2, jehož dohotovení se díky zmíněným úpravám protáhlo byl zcela dokončen v červnu 1954 a po sérii pozemních zkoušek se poprvé vznesl 16.2.1955. V průběhu zkoušek prokázal pozoruhodné vlastnosti jež dokázaly především jeho dálkové vlastnosti. Při jednom ze zkušebních letů provedl s kompletní posádkou a zátěží 5000 kg dálkový let při kterém urazil vzdálenost 15000 km a to rychlostí 993 km/h ve výšce 11300 m. Tento let byl nakonec hlavním argumentem pro přijetí nového bombardéru do výzbroje dálkového strategického letectva SSSR a zahájení sériové výroby, která se rozběhla v lednu 1956.

Technický popis letounu

Tupolev Tu-95 Bear je dálkový strategický bombardér určený pro přesné výškové bombardování jak klasickými bombami tak v modifikacích i řízenými střelami. Provedení Tu-95 představuje základní variantu bombardérů Tu-95, která byla zavedena do výzbroje. Letoun má dlouhá středoplošná šípová křídla se čtyřmi turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12. Na tyto motory jsou napojeny protiběžné osmilisté vrtule (4 listy na vrtuli). Doutníkový trup obsahuje tři samostatné přetlakové prostory pro posádku. V přídním přetlakovém prostoru je umístěno stanoviště navigátora jež supluje funkci bombometčíka a v případě nouze také střelce a stanoviště střelece ovládající ovládajícího spolu se zadním střelcem pět dálkově ovládaných střeleckých věží s radarovým zaměřováním. V každé věži jsou umístěny dva kanony NR-23 ráže 23 mm se zásobou 600 nábojů na zbraň. Za přídním přetlakovým prostorem se umístěna přetlaková pilotní kabina pro dva piloty a palubního technika. V ocasu letounu je umístěn poslední přetlakový prostor v němž je osamocen radista obsluhující mimo radiostanice také zadní střeliště se dvěma kanony NR-23 s možností přibrat do zaměřovaných zbraní další dvě střelecké věže letounu. Pumovnice bombardéru je umístěna v prostoru centroplánu a má délku 14,5 metru.Její zbraňové závěsy umožňují nést pumový náklad až do váhy 9000 kg včetně nejtěžší pumy FAB-9000 pro niž je vyhrazen speciální závěs. Avionické vybavení letounu odpovídá avionickému standartu základního provedení letounu Tupolev Tu-16 a v pozdějších letech byly některé letouny v rámci modernizace na standart Tu-95A doplněny integrovanými radioelektronickými rušičkami pro větší bezpečnost průniků nad nepřátelské uzemí.