Něco málo z historie - 2. světová válka

Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.

Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko. 17. září 1939, tedy šestnáct dní později, zahájil Sovětský svaz (SSSR) invazi do Polska z východu. Krátce poté se do konfliktu vložily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu.

Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv. Jablunkovský incident. V Asii je za počátek války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo 7. července 1937.

Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem smlouvu o neútočení (tzv. Pakt Ribbentrop-Molotov), podepsanou 24. srpna 1939 (avšak datovanou o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy - mimo jiných ustanovení - rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou států. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa).

Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Hrůzným příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Dalším příkladem bylo systematické vyhlazování slovanského obyvatelstva na okupovaných územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Většina civilních obětí podlehla nemocem a hladu vyvolaným německou armádou a masakrům nebo genocidě páchaných speciálními německými komandy. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.

V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.