Avatar je film, který pár let nikdo nepředčí

Zatímco jiní autoři nejprve vymýšlejí, o čem film bude a do jakých situací se hrdinové dostanou, a teprve pak začnou domýšlet detaily prostředí a velkou část ponechávají náhodě při natáčení, James Cameron se nejprve stará o to, jak vytvořit funkční svět, na jehož pozadí se teprve odehrává příběh.

Vyprávění jako poznávání

A vyprávění pak především koncipuje jako poznávání tohoto nového světa, jenž nás nenásilně výchovnou, putovní a „ohmatávací" cestou  naučí mít rád, sžít se s ním a vrůst do něj, až o něj začneme mít osobní zájem a chceme ho - stejně tak jako hlavní hrdinové - chránit před zničením.

Právě proto Avatar vyvolává tak neuvěřitelně silné ztotožnění a fandění postavám, které nejsou reálné na více úrovních - ať už proto, že jsou vymyšlené a jde o idealistické konstrukty   „ušlechtilých divochů", nebo proto, že jsou kompletně vytvořené v počítačích.

Čtěte také:
Z filmu Avatar vám spadne čelist, říkají první recenze

Avatarovi se daří několikanásobně překonávat překážky, jež se jinak považují za nezdolatelné. Veškerému technologickému pokroku u filmů se daří dělat působivě věci, které moc dobře neznáme (například kouzla a různé přeludy), případně jsou samy technického rázu.

Avatar je ovšem film, který se počítačovou cestou rozhodl napodobit přírodu -  ale nikoli tím, že by se snažil podobat přímo nám známé a již existující přírodě. Namísto toho nechal ve svém nitru evolučně rozbujet přírodu novou;  celou planetu, která se vyvíjela nezávisle na té naší.

Nikdo tu není individualita

Tyto postřehy jsou nutné k pochopení toho, proč Cameronovi tolik záleží na fungování jím vymyšleného ekosystému, a proč příběh v sobě nutně musí obsahovat ekologický apel, protože pouze na základě vztahů v tomto rovnovážném systému jsou určeny samy postavy.

Nikdo tu není individualita, ale vždy uzlový bod v síti. Postavy nemají vnitřek a cosi jako subjektivní psychologii, protože jsou buď naplněné úlohou sloužit harmonii systému (domorodci Na´vi na planetě Pandora), nebo jsou od ní zcela odtržené a zůstávají tím nelidské a prázdné (žoldáci, kteří sem přijeli těžit drahou nerostnou surovinu).

A přestože poznáváme film skrze oči hlavního hrdiny a zažíváme jeho vnitřní vývoj, i u něj je zřejmé, že není plnohodnotnou lidskou bytostí - ale pouhý náhradník za svého zemřelého bratra, dvojče, s nímž sdílí identickou genetickou výbavu. Svou pravou identitu získá až tehdy, když změní své lidské tělo za mimozemské, nazře, co je jeho úlohou a přijme roli vyvoleného.

Nemůžu se zbavit dojmu, že veškeré odmítání příběhu Avatara jako „klišovité ekologické propagandy či agitky a naivní pohádky" nevychází z ničeho jiného než naprosto povrchního posměváčkovství, neznalosti definic žánrů, nepochopení, že vzdálený fikční svět může mít svá pravidla, která není třeba přenášet na nám známou realitu, a především cynické a přizemní neochoty se pro cokoli nadchnout - ať už pro krásu nebo pro myšlenku.

Avatar neagituje ani neobsahuje propagandistická hesla, jen tvoří zcela běžnou paralelu k některým známým událostem. Vybíjení indiánů v době kolonizace Ameriky, deziluzi vojáků, kteří byli vysláni do Vietnamu či Iráku a uvědomili si svou barbarskost a pouhé zneužití v mašinérii energetického byznysu, či upomínku na pád věží Světového obchodního centra jako převráceného obrazu pádu jedné civilizace - při němž nám má dojít, že i zdánlivě méně vyspělé kultury mají své duchovní bohatství a mohou zažít své 11. září.

Lidství není automatická hodnota

Tyto odkazy nečiní z Avatara žádnou naivní komerční atrakci, ale naopak dílo vážné a hluboké ve své upřímnosti a emocích, přičemž vše nabývá svého smyslu až tím, kolik času věnuje film líčení života zdejší přírody, s níž jsou zdejší obyvatelé v hlubokém propojení.

Cameron si je jako scenárista přitom dobře vědom, že může být obviněn z laciného new age blouznění o tom, že i naše planeta je živý a myslící organismus. Takzvanou teorii Gaia nejde moc dobře dokázat v našich podmínkách, ale ve filmu je reálná, zkrátka proto, že veškerá výměna duchovních informací tu je fyzikálně a biologicky měřitelná. Znamená to tedy, že hrdinové mají plné oprávnění být bojovat ve jménu přírody s lidmi a vykázat lidskou rasu na smetiště dějin.

I v tom je Avatar odvážný, jelikož lidství nepovažuje za automatickou hodnotu. Přitom tím vychází vstříc i generaci mladých hráčů počítačových her, které příliš nebaví být lidmi; a stejně jako hlavní hrdina si myslí, že svět lidí je nekonečně nudný a méně barevný. Není náhoda, že hlavní hrdina Jake je původně „nepohyblivý kripl" na vozíčku, jemuž postupně, čím častěji se napojuje na svého avatara, uvadá tělesná schránka až do úplného nebytí.

Kdo chce, může v této oslavě umělé přírody, volnosti pohybu a odmítání každodenní pracovní reality vidět i hlavní paradox filmu. Dnešní „hippíci", kteří se odtrhávají o života svých rodičů, neberou drogy, neuznávají volnou lásku a nejsou mírumilovní, ale mají počítač jako okno do jiné reality, chtějí najít bytost, s níž se spojí na celý život, a svou barevnější realitu budou bránit se zbraní v ruce. Můžete v tom klidně spatřovat i nejzazší fázi eskapismu, ale nemůžete popřít, že ji Cameron líčí s podmanivou poetičností.

Předchozí řádky, které nezapadají do formátu běžné recenze, jsem si nemohl odpustit proto, že mnohé výtky vůči Avatarovi nerespektují ani jeho komplexnost, ani neumějí přistoupit na rovinu zábavy, kterou poskytuje. Což spíš než schopnost nadhledu prozrazuje handicap ve vnímavosti a ztrátu čistého dětského pohledu.

Princip sledování filmů na nové úrovni

Protože teď je načase říct, nejen, o čem Avatar je, ale i jaký je. S Avatarem mám víceméně jediný problém. Odteď mě (a zřejmě miliony dalších lidí) nebudou bavit snímky, které nejsou tak dokonalé. Princip sledování filmů se díky speciálním novým kamerám, natáčení uvnitř virtuálního enginu a trojrozměrné projekci, z níž nebolí oči, dostává na úplně novou úroveň.

Na Jamesi Cameronovi je úžasné, že nejenže neustále posunuje hranice trikových možností (od Propasti přes Terminátora 2 a Pravdivé lži až k Titanicu), ale hlavně, že jeho filmy prakticky nijak nezastarávají, protože umí technologie používat tak, aby nečněly, ale sloužily vyprávění.

zdroj: aktualně.cz