WW2 Luftwaffe v barvách

Luftwaffe (z německého Luft - vzduch a Waffe - zbraň) je název německého válečného letectva. To bylo založeno v roce 1935 a jeho duchovním otcem a architektem byl Hermann Göring, který je vybudoval jako elitní a po SS asi politicky nejuvědomělejší vojenskou složku Hitlerovy respektive nacistické Třetí říše.

1918 - 1933

Personál budoucí Luftwaffe v Lufthanse (1928)

Ozbrojeným silám Německa bylo po 1. světové válce zcela zakázáno vlastnictví letounů. Celkem Spojenci zlikvidovali 15 714 letounů. Ve Versailleské smlouvě se Německu odepíralo také ponorkové námořnictvo a tanky. Po válce generál Hans von Seeckt do skromné armády 100 000 mužů zahrnul také 180 nejlepších pilotů bývalých leteckých sil. Tím na nějaký čas zakonzervoval „tvrdé jádro“, které se posléze stalo páteří nové Luftwaffe. Mezi tyto piloty patřil např. Ernst Udet, který bude v Luftwaffe zastávat nejvyšší funkce. Již roku 1926 byly zahájeny práce na konstrukci středních bombardérů a výcviku posádek, vše samozřejmě pod přísným utajením. Část leteckého průmyslu se i přes všechna příkoří zachovala a to pro civilní letectví.

Tamtéž sloužila i část budoucích pilotů Luftwaffe, která již nezažila boje 1. světové války (např. Adolf Galland). Civilní letectví velmi prosperovalo, například v roce 1927 předčila Luft Hansa počtem přepravených osob anglické, francouzské a italské letectvo dohromady. To byla také velká zásluha ředitele Erharda Milcha, který se posléze stal jednou vůdčích osobností Luftwaffe a měl na ní nenahraditelný vliv. V Luft Hanse se také vyvíjely plány na „rychlé dopravní a poštovní letouny,“ což byly Junkers Ju 86 a Heinkel He 111, bombardéry středního typu, a to již před nástupem NSDAP k moci. Vojenský letecký výcvik se pro piloty budoucí Luftwaffe prováděl na kluzácích, které nebyly Versailleskou smlouvou zakázány, nebo v Sovětském svazu, který tajné posilování německé armády podporoval (tajné výcvikové středisko Lipeck – asi 400 km na jihovýchod od Moskvy).

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se znovuvyzbrojování mnohonásobně zrychlilo, protože se „vůdce“ chtěl pojistit proti tzv. „Preventivní válce“, kterou by Francie mohla rozpoutat proti rodícímu se vojenskému státu. Zároveň se připravoval na válku, kterou sám o 6 let později rozpoutá. Tvorba nových vojenských sil se již nedala dlouho utajovat. Dne 9. března 1935 Adolf Hitler oficiálně potvrdil existenci Luftwaffe a 16. března existenci Wehrmachtu. To byl velmi odvážný krok v přímé konfrontaci s Versailleskou smlouvou. Svět však tuto událost prakticky přehlédl. Nepopiratelnou zásluhu na vzniku Luftwaffe měl Hermann Göring, který svým vlivem i přístupem k financím ze státní kasy letectvu velmi pomohl. V budoucnu však Luftwaffe právě on nasměruje k porážce. Luftwaffe byla v roce 1935 pouze zárodkem budoucí síly. Bojová letadla vznikala pod maskou poštovních letadel v továrnách Arado, Heinkel a Dornier. V roce 1935 měla asi 2000 letounů. Mnoho historiků se ale nechalo slyšet, že výkony tak mladičkého letectva (v září 1939 bylo Luftwaffe teprve 6,5 roku) se ve 2. světové válce i přes porážku vlastně dají považovat za úspěch. Svou první zkouškou prošla Luftwaffe o rok později, když bylo 7. března 1936 znovu obsazeno Porýní, které od roku 1923 kontrolovala Francie jako demilitarizovanou zónu. I tento krok si Francie nechala líbit, i když měl Wehrmacht rozkaz se okamžitě stáhnout, pokud Francie sebeméně zasáhne.

V roce 1936 (při nehodě) zemřel náčelník gen. štábu Walther Wever, jedna z vůdčích postav Luftwaffe 30. let. Právě on byl největším zastánce strategického bombardování (tedy stavby velkých bombardérů např. k plenění průmyslu nepřítele). Po jeho smrti se dostal ke slovu Ernst Udet se střemhlavou demagogií. Bylo několik důvodů, proč se program velkých letounů v Luftwaffe nedostal daleko -

1. to byla právě smrt Wevera, který dokázal vidět vývoj Luftwaffe z dlouhodobé perspektivy

2. se vývoj potřebných silných motorů spustil příliš pozdě, nebyly k mání dost silné pohonné jednotky pro takové stroje, jako byl Junkers Ju 89, nebo Dornier Do 19.

3. se již od konce Španělské občanské války pohlíželo na Luftwaffe jako na „přívěšek“ Wehrmachtu, Luftwaffe mu pomáhala v bleskové válce na bojišti (taktické využití), strategická funkce se od té doby zcela zanedbávala. To se projevilo právě v Bitvě o Británii, kde Luftwaffe nebyla zvyklá bojovat samostatně.

Roku 1937 přišel důležitý zlom, kdy se Luftwaffe přezbrojovala ze zastaralých dvojplošníků na moderní jednoplošníky typu Bf 109 nebo Ju 87. Byl zaveden i dvoumotorový jednoplošný bombardér. Tyto stroje představoval např. Heinkel He 111, nebo Junkers Ju 86, který ale moc uplatnění nenašel. Roku 1938 se poprvé v mezinárodním vyjednávání objevil fenomén zastrašování pomocí Luftwaffe. Třetí říše požadovala po ČSR Sudety, území s německou většinou obyvatel. Jak Anglie, tak Francie se Luftwaffe právem obávaly. Chamberlain se po návratu z jednoho z mnichovských jednání prý zhrozil, když seděl v letadle nad kanálem La Manche a představoval si letící německé bombardéry. Francie již v této době přišla o vojenskou morálku, protože Maginotova linie přestala mít punc „protileteckého valu“ a stala se pouhou překážkou pro Wehrmacht po té, co jeden francouzský důstojník po návštěvě letecké přehlídky řekl, že by se Francie takovému technickému náskoku ubránila 2-3 týdny. Právě to byl jedna z výhod Luftwaffe. Vojenské letouny se stavěly ve velkém až od roku 1935 a tudíž technika nebyla zatížena staršími a přežitými tezemi a postupy. Hitler nakonec Luftwaffe využil i 15. března 1939, kdy obsadil zbytek Československa pod výhružkou bombardování Prahy, pokud se prezident Hácha postaví na odpor. Tím končí období tzv. appeasementu, ústupu Německu v požadavcích. Napříště již jednání s Británií tak lehce jít nemělo. Krátce před začátkem 2. světové války se ještě dostala ke slovu vzducholoď Graf Zeppelin II, která na rozkaz vedení Luftwaffe pořizovala špionážní snímky pobřežních radarů RAF. Mnoho však ze snímků zjištěno nebylo. Vzducholoď byla během roku 1940 na Göringův rozkaz sešrotována. 27. srpna 1939 prodělal svůj první let i první proudový letoun světa, byl jím Heinkel He 178. Byl to však pouze prototyp a letouny této verze se nikdy nedostaly do boje. Německo nasadilo proudové stroje do boje až v letech 1944-1945, kdy již byla válka prohraná.